Pohled na náboženství a kostel

Když jsem byl malý kluk, musel jsem neděli co neděli chodit do kostela. Ne, že by rodiče byli silně věřící, ale bydleli jsme na vesnici a tam se to prostě nosilo. Kluci stávali vždy blízko oltáře, aby pan farář na ně viděl. Jednou do mě kamarád strčil a já se samozřejmě neudržel a vrávoral jsem, pan farář neviděl, co se stalo, ale viděl, že já se nějak moc „hejbu“ a tedy předpokládal, že hluk, co uslyšel, dělám já. Po skončení kázání si na mě ukázal a pozval do sakristie a tam byl mazec rákoskou, než jsem došel domů, některá „svatá“ u nás doma žalovala, že jsem zlobil a pan farář musel mě potrestat. Samozřejmě táta vzal také rákosku a já se opravdu po těchto dvou výchovných akcích nemohl posadit. No, přežil jsem to, ale můj postoj k faráři se změnil. Když jsem musel chodit do náboženství, nevím již proč se to stalo, ale pan farář mi zmáčknul nos tak, že mi tekla červená a od těch dob jsem byl hodně dlouho na nos citlivý. Další rok jsem již pouze podával do náboženství přihlášky, ale nechodil jsem tam. Veškerá víra tím pro mě skončila, ve škole jsem potom rád přijal teorie o náboženství, kde člověk někomu setne mečem hlavu, potom meč zabodne do země a u téhož meče se modlí za duši zemřelého. Rád jsem se ptal, co je to za náboženství, když pan farář může beztrestně a bez důvodu bít malé děti. Stejně tak jsem ochotně šířil teorie, co je to za víru lásky, když ženy se v kostele pomodlí a cestou z kostela se pomlouvají. Když muži se jdou do kostela vyzpovídat ze svých hříchů a hned cestou domů plánují jak zhřeší znovu. Když jsem jen trošku povyrostl ze školních lavic, stal se mi úraz a můj život se změnil. Sám jsem začal nahlížet na mnoho věcí jinak. Začal jsem si uvědomovat, že náboženství může pro mnoho lidí být dobrý výchovný program. Začal jsem mít pocit, že je škoda, že komunisté náboženství tak silně potlačili, protože pro mnoho lidí přece jen víra v to, že bůh vše vidí a hříšníka později potrestá, může zabránit konat trestné činy. Rozhodně ale mnoho věřících dětí ze strachu před božím trestem, se zdrží některých činů. Tedy měl jsem období, kdy jsem v náboženství viděl dobrý výchovný artikl. Jenže jak šel čas, pochopil jsem, že násilí není vhodné pro výchovu. Můj táta mě tloukl za kdejakou hloupost. Myslím, že to moc neprospívalo, naopak já se uzavíral. Netvrdím ale, že tak to působí vždy. Psychologie dokazuje, že násilí opravdu není vhodné pro výchovu. Strach není také vhodný průvodce životem. Strach je sice přirozeným průvodcem člověka, má nás ale chránit, nikoliv omezovat. Například chci-li přejít po tenkém ledě a strach mi to nedovolí, je to ochrana života, protože prolomení ledu a pád do studené vody může znamenat smrt.

Sám jsem náboženství bral zvláštním způsobem. Nikdy jsem je nepochopil, ale také jsem je přestal odsuzovat. Uvědomoval jsem si, že ne náboženství, ale lidé jsou dobří a zlí. Náboženství nemohlo za to, že někdo ve jménu Boha dělal psychický nátlak na druhé a vedl svaté války. Pochopil jsem také, že ten, kdo ve svaté válce zabil protivníka a potom se modlil u meče zabodnutého v zemi jako u kříže Ježíše Krista za spásu duše mrtvého nevěřícího, nebyl špatný člověk, to jen jeho duchovní vůdce zneužil jeho víry ve svůj prospěch. Naopak ten, kdo bojoval, byl skutečně věřící. On byl přesvědčen, že je to pro dobro všech. Kostel jsem znovu začal chápat jako něco posvátného. Ano kostel může i pro nevěřícího být svatým místem. Proč? Lidé kteří jej stavěli a dělali jeho výzdobu, byli silně věřící a vše, co dělali, dělali s velkou vírou. Nezáleží na tom v co věřili, ale na jejich srdcích, která věřila, že dělají správnou věc. Když jsem svým dcerám ukazoval kostel zevnitř, nesnažil jsem se jim vyprávět o Bohu a Ježíši. Neporozuměly by, protože v tom nebyly vychovávány. Snažil jsem se hlavně o to, aby pochopily krásu a potřebu víry, no a také aby se naučily vnímat krásu lidské práce a vážit si jí.

Daleko později jsem se setkal s člověkem silně věřícím, ovlivněným knihou o svatém Grálu. Neznám přesně v co věřil, vím jen, že hrál na varhany a zpíval svaté písně. Zpíval i hrál moc krásně. Jednou ale při nějaké rozpravě prohlásil, že všechny kostely přijdou zbourat, protože jsou to falešné modly. Tvrdil také, že on nechá postavit chrám, jediný pravý a s tou správnou vírou. Tehdy jsem se ptal sám sebe. – Proč? Proč bourat něco tak krásného, proč bourat historické památky? Vždyť v kostelích je ukázka umu našich předků. Proč brát lidem něco, co považuje mnoho lidí za svaté a v co věří. Vždyť kostel sám o sobě nikomu nemůže ublížit. Vždyť ani víra sama nikomu neubližuje, to jen člověk člověku. Člověk se přece vždy rodí se svobodnou vůlí a je jenom na něm, jaké hodnoty bude uznávat.

Když mi bylo jednou moc těžko, když jsem si sáhl na svoje pomyslné dno, pochopil jsem, že člověk musí v něco věřit aby mohl žít. Začal jsem chápat, že mou cestou je věřit v lásku. Začal jsem kolem sebe hledat lásku. Upnul jsem se na opačné pohlaví a hledal naplnění v partnerském vztahu. Chvilku mě to naplňovalo. Bylo to vzrušující, stále něco nového a krásného. Přesto jsem cítil, že to není všechno. Jednoho dne mě upoutal novinový článek hovořící o seminářích, kde se člověk naučí ovládat sám sebe, kde pochopí proč vlastně žije. Mimo jiné tam byla věta „naučíte se levitovat“. Nevěděl jsem, co slovo „levitace“ znamená. Jen matně jsem vzpomínal na slova Bible z poslední večeře Páně. Tušil jsem, že tam někde byla zmínka o levitaci. No, zaujalo mě to natolik, že jsem se semináře účastnil. Levitovat jsem se sice nenaučil, ani jsem nepřišel na to, proč jsem tady. Naučil jsem se ale spoustu jiných krásných a užitečných věcí. Naučil jsem se, jak myšlenky ovládají můj život. Naučil jsem se, že zodpovědnost za můj život je jen v mých rukou. Naučil jsem se ale také, že hledat lásku kolem sebe je zbytečné, dokud nemám lásku ve svém vlastním srdci. Ano, teprve v okamžiku kdy probudím lásku ve svém vlastním srdci, ať již je to láska k člověku, Bohu či zvířeti, tedy až já sám mám lásku k čemukoliv a začnu ji projevovat, teprve potom může láska ke mně přijít. Na základě těchto poznání se opět změnil můj pohled na kostel samotný. Když vezmete člověka, zavážete mu oči a odvezete jej do prostorů věznice a potom do prostoru kostela, obvykle vám s jistotou poví, kde se cítil lépe. Ne na každého ale působí prostory stejně. Jsou lidé, na které v kostele padá tíseň. Jsou i lidé, kteří se ve vězení cítí velmi dobře. Násilí jim vyhovuje. Nedávno jsem se setkal s manželským párem, jenž o sobě tvrdil, že žijí duchovní život, že jsou silně věřící, sice ne křesťané, ale věřící. Vyprávěli mi, jak se procházeli po brněnských kostelech. V každém z kostelů, který navštívili, se cítili špatně. Měli pocit, že v kostele cítí energii násilí a strachu. Cítili i sílu pokrytectví. Zavrhli proto návštěvu kostela jako něco špatného, prý aby tam sami touto negativní energií nenasákli, mě doporučili, abych tam také nechodil a pokud tam přijdu, abych si udělal nějakou ochranu proti negacím. Klidně chodím dál do kostelů, pro svou radost a klid, který tam zase nacházím já. Proč se tak děje? Proč jeden člověk najde v kostele klid a radost a jiný tam najde strach a neklid? Je to prosté. Je to stejné jako s tou láskou. Ten, kdo ve svém srdci má neklid, ucítí neklid všude kam přijde. Ten, kdo je vyrovnaný, zůstane v klidu i na popravišti. Když zůstanu na rušné křižovatce a budu se chtít pomodlit, ruch aut mě nebude rušit. Budu ve svém rozjímání.

Když jsem se před časem začal procházet po většině brněnských kostelů, mrzelo mě, že je mnoho kostelů uzavřeno, že jen krátkou dobu mše a kázání je přístupný. V tomto čase se nemohu kostelem volně procházet a pokochat krásou jeho výzdoby. Rozumím tomu, že je na světě mnoho lidí, kteří touží mít svatý předmět či obraz doma sami pro sebe. Jsou lapkové, kteří se nebojí ukrást jiným lidem svatou věc a jen pro peníze ji prodat těm, kteří ji touží mít doma. Z takových důvodů jsou na kostelech petlice. Je ale mnoho poutních míst, která jsou přístupna po celý den.

Ať již se díváme na víru jakkoliv, v kostele můžeme pokaždé najít to, co právě potřebujeme - klid, poučení, porozumění, lásku i pomoc. Je jen na nás, co přijdeme do kostela hledat. Víra a kostel, kostel a víra, dvě věci, které jsou pro mnoho lidí velmi silně spjaty. Mnoho lidí si nedokáže víru bez kostela vůbec představit. V posledních desetiletích se k nám šíří hodně nauk z východu a lidé si přestávají víru a kostel spojovat. Budhismus ale není víra, je to životní styl, má ale také svoje významné stavby, islám má také svoje chrámy a posvátné stavby, každé náboženství má svým způsobem svůj chrám a místo, kde se věřící scházejí, aby společně rozjímali. Dnes mnoho lidí v naší zemi říká, že nejkrásnějším božím chrámem je příroda. Souhlasím s nimi. Kostel ale vždy zůstane místem, kde se lidé scházejí k modlitbě, místem, kterému dávní stavitelé a mistři řemeslníci dali kus svého života, místem, které jedni stavěli pro druhé, místem, jehož význam krásně vystihují slova z knihy „Školák Kája Mařík“. Autor tam slovy Káji Maříka říká: „Když se mu daleko od domova zastesklo a posmutněl, stačilo zajít do kostela a tam při modlitbě se přenesl domů do svého rodného Lážova k těm které miloval“. Každý kostel je jiný, svou stavbou, svojí výzdobou, všechny jsou však stejné svou vírou. A víra, ta je na celém světě stejná, ať již věříme v Boha, v Ježíše Krista, Aláha, sílu přírody nebo vesmíru a nebo v lásku člověka. A člověk? Ten je každý jiný, jen touha po lásce a víra v lásku, ať již lásku Boží, lásku mateřskou či člověka k člověku, lidi spojuje. A kostel? Ten si tu jen stojí a svojí krásou a vznešeností nás jen vyzývá – buďte ve své lásce krásní a čistí se srdcem otevřeným, jako jsou otevřeny dveře kostela k modlitbě pro každého.